5.C si prožila rok 1968 i hokejové MS roku 1969

Na středečním workshopu jsme se sice nacházeli ve školní třídě, ale v roce 1956. Díky našemu talentu jsme se stali hokejisty a rozvíjeli jsme svou slibně se rozjíždějící kariéru. Později jsme se přesunuli v čase i prostoru na hokejové soustředění v srpnu 1968 do Prahy, kde nás zastihla okupace sovětskými vojsky. Domácí mistrovství světa roku 1969, na které jsme trénovali (vlastně i doslova) a neskonale jsme se těšili, se nekonalo. Dalšího roku jsme se tedy přesunuli do Švédska, kde jsme na mistrovství světa měli sehrát hned dvě utkání proti hokejistům ze Sovětského svazu, ze země, která nás v tuto chvíli okupovala. Vše pomalu směřovalo k finálnímu rozhodnutí – podáme v roli hokejistů sovětským reprezentantům po zápase ruku, nebo odejdeme do kabiny na znamení protestu proti okupaci.

Celým workshopem nás prováděla Terka, která se ne chvíli stala i naší soudružkou učitelkou, nebo politrukem, který měl dohlédnout na to, že reprezentační výjezd do Švédska proběhne "v pořádku", a Ema, která se stala naším trénerem. To, že jedna z letorek mluvila česky a druhá slovensky, dalo workshopu jedinečnou československou atmosféru. 

V rámci workshopu jsme měli možnost skrze velmi propracovanou rolovou hru prožít to, co naši předkové prožívali doopravdy. Workshop byl obohacující nejenom z pohledu vlastivědy, ale rozvíjel i schopnosti vcítění se, spolupráci a posílil naše rozhodovací schopnosti, protože jsme si uvědomili, že i malá rozhodnutí mohou mít obrovský dopad.

Bezprostřední reakce dětí i reakce s odstupem jsou veskrze pozitivní. Posuďte sami.

Přišly k nám dvě slečny, které nám udělaly nádherný program s názvem Kdo je vlastně vítěz? Myslím si, že když řeknu, že se nám všem líbilo, jak to bylo interaktivní, tak nikoho nenaštvu. Každý jsme se cítil jako v roce 1956/1968. Byli jsme ve škole té doby, zkusili jsme si improvizační hokej a dozvěděli jsem se, že žít ve 20. století nebyla sranda.

Bylo to fantastické. Obě lektorky – Ema i Terka – uměly hezky hrát. Terka hrála záporné role fakt krásně (chvílemi z ní šel opravdu až strach). Ema hrála trenéra.

Moc mě to bavilo, ani jsem si neuvědomila, že jsme se u toho učili. Hráli jsme postavy z hokejového prostředí, hráli jsme si i na školní třídu v té době a uvědomili jsme si, že život v té době nebyl tak lehký, jak jsme si mysleli.

Bylo to tak dobré, že jsem ani nevnímal čas. Je dobré, že jsem poznal, jak se cítily děti ve 20. století i jak se cítily hokejisté v té době. Chtěl bych si určitě zahrát něco podobného.

Líbilo se mi, že jsme mohli hrát role, díky tomu to bylo takové prožitkové. Vůbec jsem nevěděl, že se přitom učíme. Doporučil bych to dětem, které mají rády hokej a vlastivědu. Prostě super!

Líbilo se mi to, protože jsme se mohli vžít do role školáka i hokejisty a mohli jsme se jako ta postava rozhodovat. Myslím si, že kdybychom žili v té době, tak jsou naše rozhodnutí jiná. Byly tam hezké prvky – poslouchali jsme rádio nebo zvuky projíždějících tanků.