Beseda Děti a technologie
V pondělí 25. září jsme pro rodiče žákyní a žáků naší školy uspořádali besedu Děti a technologie. Naším hostem byl Jan Kršňák, autor knihy Digiděti, kterou v tomto roce vydalo brněnské nakladatelství Jota.
Při besedě Jan Kršňák otevíral témata, která zajímala přítomné rodiče – např. v jakém věku koupit dítěti první mobil nebo jak minimalizovat nebezpečí při pohybu dětí v kyberprostoru. Dostali jsme se ale i k potřebě nudy v dětství a dospívání, technologickému minimalismu nebo kritice neoliberalismu. V této textové mozaice se pokusím o výbor ze zajímavých myšlenek, které na besedě zazněly. Při psaní textu jsem si občas vypomohl i citacemi z Kršňákovy knihy Digiděti.
Jan Kršňák nediktoval rodičům dogmata, která mají doma zavést, aby se jejich děti dokázaly v kyberprostoru bezpečně pohybovat. A to podle představ rodičů. Rodiče sice mohou mít pocit, že pohyb a život svého dítěte dostatečně sledují skrze „napíchlé“ digizařízení, je ale tak dokonale zabezpečen i mobil kamaráda? Před šmírováním elektronických zařízení dětí upřednostňuje Jan Kršňák vzájemnou důvěru mezi rodiči a dítětem. Ve své knize Digiděti píše: „Čeho přesně se digiděti dotýkají na síti, se není možné dovědět jinak než přímo od nich. Je to mnohem smysluplnější, než to zjišťovat skrze některou z aplikací k tomu určených. Každý rodič je zvědavý, jak se jeho děti mají. Abychom se to dověděli, stačí se zeptat, jak se jim mezi stroji a obrazovkami daří.“ (Digiděti, strana 35)
Zajímavou myšlenkou byla adorace nudy v dětství. „Díky nudě děti poznávají, že lidské tělo obsahuje vnitřní svět. Nuda je cestou do vlastního nitra. Proto je zásadní nezabavovat. Děti jsou fontány nápadů a brzy jim na mysl přijde, čím nudu zahnat.“ (Digiděti, strana 71) Sáhněme si do svědomí, kolikrát jsme své děti chtěli před nudou zachránit/zabavit puštěním televize, videa z tabletu nebo hry na mobilním telefonu?
Jan Kršňák je digitální minimalista. Sám má doposud tlačítkový telefon, platí zásadně v hotovosti, QR kódy odmítá, jezdí vlakem, jízdenku si kupuje v pokladně, ve vlaku si čte knihy, a to ty papírové. Když už mu přijde mail, odpovídá až po několika dnech. Dle dostupných studií totiž reagujeme na maily v průměru 6 minut od chvíle, kdy se o jejich doručení dozvíme. Může to být takové zenové cvičení, jak nezešílet ze všech deadlinů, které se na nás valí. K záměrnému porušování deadlinů Jan Kršňák přítomné tak trošku nabádal. A to ve smyslu subverze proti systému. Bylo opravdu osvobozující a uklidňující něco takového slyšet.
Na besedě se sešla poslední generace, která ještě zažila život bez „sítě“. Další generace se už do „zasíťovaného světa“ narodily. Pro pochopení světa dnešních dětí doporučil Jan Kršňák pustit si třeba filmy a seriály, které v devadesátých letech byly pro poslední generaci kultovní. Očima dospělého a s odstupem času v tehdejších produktech popkultury kvalitu také marně hledáme. Každá generace prostě objevuje nové trendy. A my se s nimi musíme smířit, resp. se je můžeme snažit pochopit.
Pro digiděti je kyberprostor zcela přirozeným prostředím. Kolik času by v něm ale děti měly trávit? „Neexistuje žádná studie ozřejmující, kolik času s obrazovkou je pro malé děti dobré a kolik příliš,“ píše Jan Kršňák ve své knize Digiděti. „Kolik času mají děti trávit s kyberprostorem, musíte objevit sami. Vaše děti provázíte do života vy. Někde mají děti obrazovky zakázány úplně, jinde stačí hodina týdně. Každé dítě je jiné. Aby mohl příběh digidětí dobře dopadnout, je doporučeníhodné věnovat více pozornosti lidskosti a méně strojům. Pro děti do tří let je nejvhodnější absolutní nepřítomnost technologií. Včetně televize zapnuté na pozadí. Jejich tělo se intenzivně prolíná s okolím a zaměstnává-li se pro ně nesrozumitelnými příběhy, je zbytečně rozrušováno a ztrácí kapacitu věnovat se důležitějším vývojovým dějům. Nicméně ani děti mezi třemi a sedmi lety nemohou z obrazovek získat nic životadárného, takže je v pořádku malé děti k technologiím nepouštět vůbec.“ (Digiděti, strana 67) Jan Kršňák přímo mluví o nutnosti vrátit děti do krajiny. Nákup prvního mobilního telefonu je dobré odkládat co nejdéle. Až do doby, kdy vycítíme, že už dítěti ubližujeme třeba tím, že je díky nevlastnění telefonu vyloučeno z kolektivu.
Pro Jan Kršňáka je důležitá práce s chybou, a to jak u dětí, tak i u rodičů. „Naštěstí jsou chyby při výchově dětí a úklidu technologií dovoleny. Ani jedno nelze zvládnout bezchybně. Dokonalost je pro bohy. Prakticky každý zlozvyk lze napravit, malé děti jsou otevřené poznání, že všechno může být i jinak. Nenadálé omezení přístupu k obrazovkám se pravděpodobně neobejde bez křiku, ovšem v rodičovských silách je vedle tvorby dobrých návyků i dovednost ustát drobnou epizodu dětské nenávisti.“ (Digiděti, strana 51)
Jan Kršňák je skvělý rétor, dokázal tak 150 minut mluvit o životě v digisvětě a promptně reagovat na dotazy účastníků besedy. Navíc beseda měla i filozofický, psychologický, etický a sociologický přesah. Na někoho mohou některé myšlenky Jana Kršňáka působit mnohdy radikálně a provokativně. Nemusíme s nimi někdy souhlasit, ale minimálně nad nimi musíme přemýšlet. K přečtení doporučuji i Kršňákovu knihu Digiděti, jež má v mnohém blízko k Thoreauově knize Walden aneb Život v lesích. Kršňákovy myšlenky se v mnohém prolínají i s odkazem Erazima Koháka. A to v apelu na ekologické myšlení, návrat do krajiny i kritiku neoliberalismu, který u nás hlavně v devadesátých letech hledal lék na všechno zlé v hromadění majetku a konzumním způsobu života.
