Návštěva RNDr. Michaely Vidlákové, pamětnice židovského ghetta Terezín
V pondělí 6. 3. naši školu navštívila mimořádně inspirativní žena, paní Michaela Vidláková, která jako dítě společně se svými rodiči prošla židovským ghettem Terezín.
Pro žáky 9. A a 9. C si připravila poutavé povídání o svých zkušenostech a o příčinách a dějinách holocaustu. Vyprávění spojené s besedou trvalo bezmála dvě hodiny a byl to bez nadsázky opravdu silný zážitek. Seděli jsme jako pěny a napjatě poslouchali jeden neuvěřitelný příběh ...
Michaela Vidláková se narodila do židovské rodiny v prosinci 1936. Na konci roku 1942, když jí bylo 6 let, dostala rodina povolání do transportu do ghetta v Terezíně, ve kterém pobývala až do osvobození v roce 1945. Po válce (poprvé!) nastoupila do školy, která jí byla dříve oficiálně zapovězena. Díky ilegálnímu vyučování v Terezíně však byla na školní výuku tak dobře připravena, že úspěšně zvládla ověřovací zkoušky do páté třídy. V roce 1953 se společně s rodiči rozhodli ilegálně překročit hranice a emigrovat do Izraele, byli však zatčeni a paní Vidláková společně s matkou strávily půl roku ve vyšetřovací vazbě. V dalších letech získala při zaměstnání maturitu, absolvovala Přírodovědeckou fakultu UK a nastoupila do laboratoře v IKEM. Posledních 25 let poskytuje přednášky školám a veřejnosti v Česku i zahraničí, a to v češtině, němčině či angličtině. V roce 2016 získala vyznamenání německého prezidenta a na podzim 2022 získala od prezidenta republiky Miloše Zemana medaili za zásluhy I. stupně.
Své vyprávění paní Vidláková začala poukazem na nesmyslnost antisemitismu, dále se věnovala tomu, jak narůstající protižidovská opatření ke konci 30. a počátku 40. let jako dítě vnímala – vyhrazený prostor pro cestování, zákaz hrát si s nežidovskými dětmi, omezení pohybu a mnoho dalších. V další části mluvila o transportu do Terezína a tristních podmínkách života v něm, ale také o tom, jak lze na těžkých situacích najít i něco dobrého, např. když spali na půdě v jednom z terezínských domů, kde byla veliká zima. Zima však nebyla jen lidem, ale i štěnicím a blechám, takže díky tomu se na tomto místě mohli dobře vyspat.
Paní Vidláková si do dnešních dní uchovala optimistického ducha. Její vzpomínání nebylo plné hořkosti. Ve svém příběhu předávala hodnoty jako je lidskost, soucit, ochota udělat pro druhé něco dobrého, i když z toho nic nezískáme, a důraz na přátelství. Moc bych si přál, aby to byly hodnoty, kterými budou inspirováni i naši žáci.
Více se o paní Vidlákové můžete dočíst na webové stránce Paměti národa.
